Rozhovor s Julianou Jirousovou

Rozhovor s Juliánou Jirousovou. (Josef Mlejnek)

Malířka Juliana Jirousová (1943) žije ve Staré Říši. Je dcerou akademického malíře Otto Stritzka, její maminka Marie byla jedním z dětí Josefa Floriana, a sama také malovala. Na rozhovoru pro Kontexty jsme se Julianou domluvili již v loňském roce a měl se týkat především jejího dědečka, neboť od smrti vydavatele Dobrého díla uplynulo o minulých vánocích sedmdesát let, a toho, jak ona sama vnímá jeho dědictví a jak se odkaz této mimořádné osobnosti promítl do jejího života i osudů širšího rodinného společenství. Smrt jejího muže Ivana Martina Jirouse, s nímž má dcery Františku a Martu, v listopadu loňského roku způsobila, že jsme rozhovor odložili až na letošní květen. 

Po Martinově odchodu se lidé, kteří tě žádají rozhovor, ptají na soužití s ním. Magorovi se určitě nevyhneme, ale rád bych se tě zeptal na tvé rodové kořeny, především na dědečka, Josefa Floriana. Narodila ses více než rok po jeho smrti, ale vyrůstala jsi obklopena tím, co vykonal, mohla ses opírat o jeho duchovní odkazí.
Mám stále v živé paměti jeho ženu Františku, naši bábičku . Naše rodina měla s Josefem Florianem složité vztahy hned od počátku. Moje maminka se jako jediná z jeho dvanácti dětí vzepřela otcovské vůli a provdala se. I když se naši nakonec přistěhovali zpátky do Staré Říše a Josef Florian k nim mě kousek, nikdy k nim nezašel.
Ale oni ho navštěvovali?
Brali s sebou i mého staršího bratra Jakuba, a dědeček se k němu choval moc hezky. Pokaždé svého vnuka objal, když ho moji rodiče přišli navštívit. Což bylo od něho zvláštní, protože od maminky vím, že se jinak s nikým neobjímal. Objímání a líbání se u Florianů nepěstovalo.
Nesouvisí ona strohost pana Floriana a odrazovaní vlastních dětí od vstupování do manželského svazku s jeho přesvědčením, že nastává Velký Pátek Dějin, že nadchází spíš čas pro různé „apoštoly poslední dob“ a že nastanou dny takových útrap, že lidé budou proklínat den svého narození?
Ale to by si odporovalo s tím, že on sám měl tolik dětí. Potřeboval mít děti hodně kolem sebe. Chtěl jich mít co nejvíc kvůli tomu, aby z nich mohl vytvořit něco jako gardu. Jeho největší úlet podle mě spočíval v tom, že si představoval, že z nich vytvoří zvláštní společenství, družinu, nějakou až klášterní komunitu. A to mělo nakonec skoro sektářský štych.
Ohlédneme-li se sto let zpátky, byl Josef Florian ultramontán, antimodernista, jeden z těch, kdo drželi prapor pravověří proti relativistické rozbředlině. Ale na rozdíl od jiných neustrnul ve schématech typických pro počátek 20. století, ale myšlenkově se vyvíjel. Ustrnula, a později to bylo znát, spíš právě ta jeho „družina“, vlastní rodina. Tvoje matka a otec se tomu zvláštnímu krunýři vyhnuli, nestali se trvalou součástí rodinného klanu.
Ostatní neměli odvahu se z toho vymknout. Nebylo to tak, že by ti, co zůstali, chtěli zůstat. Oni se na něco takového nezmohli, protože dědečkova přesila byla moc silná, Moje tetičky, Františka, Anna, Eva i Marta, které jsem měla moc ráda a s nimiž jsem strávila celé dětství, si jejich otec přál mít za každou cenu doma, a to i v případě Marty, jeho nejstaršího dítěte, která od mládí toužila vstoupit do kláštera.
Nepustil ji tedy ani do kláštera? Rozuměl bych, kdyby ji nepustil za nějakým frajerem.
Právě tohle bylo podivné, a já tomu dodnes moc nerozumím, nevím, co tím sledoval. Moje maminka si to vysvětlovala tak, že je chtěl mít stále kolem sebe, aby je mohl sám ovlivňovat a vychovávat. A také si nepřál, aby mu do jeho plánů někdo zasahoval. Je to paradoxní, protože za ním jezdila do Staré Říše spousta lidí, vůbec nešlo o uzavřenou společnost. Třeba Jan Čep tu nějakou dobu také žil.
Ale zrovna Čep měl máslo na hlavě.
Čep původně usiloval o moji maminku. Ale ona ho nechtěla, nemohla ho vidět ani cítit. Říkala o něm, že to byl takový trpitel a že právě z toho důvodu byl úplně nesnesitelný.
Tohle říkala o Janu Čepovi tvoje maminka?
Ano, o Čepovi. Dával jí najevo své city, a ona ho rázně odmítla. Byla to tehdy mladá holka, bylo jí nějakých osmnáct let.
Čep byl ročník 1903, maminka se narodila kdy?
V roce 1909, až tak velký rozdíl to tedy nebyl, ale v určitém věku se člověku jeví věkové relace jinak. Maminka ho ovšem nesnášela.
A Čepova mise ve Staré Říši nakonec dopadla jak?
Dědeček ho nakonec velice drasticky vyhostil, ale to už bylo kvůli dědečkově sestře Antonii, které se říkalo tetí. Ale nevím přesně, jak to bylo. Ale i tohle byla láska neopětovaná, tentokrát z Čepovy strany. Byl to velice svízelný a nešťastný případ.
A pan Florian ho snad vyhodil kvůli tomu, že si dovolil neopětovat lásku jeho sestry?
Byla mnohem starší než Čep, skoro o třicet let. Vlastně o míň, o třicet let byl starší dědeček, ale i tak byl věkový rozdíl moc velký.
Tvoje maminka si musela všechno vyvzdorovat?
Všechno taky ne. Ještě před Čepem byl do ní hodně zamilovaný německý malíř Willi Wessel a on se jí také líbil. Jenomže tehdy jí bylo čtrnáct nebo patnáct let a její otec - tentokrát oprávněně - proti tomu zakročil. Ona toho Williho namalovala, jak odtud odchází, obrázek se jmenuje Loučení a je z roku 1926, to jí bylo sedmnáct. Ona byla velice výrazná osoba, měla ostře zrzavé vlasy, až červené, a byla i velmi hezká. Kmotříček Jan z Hladova byl také takhle zrzavý, to měla po něm. Hosté u Florianových, různí ti umělci, z ní často měli zamotanou hlavu.
Ale pan Florian si přál, aby maminka malovala, aby z ní byla malířka?
V tom ji podporoval.
Jakub Deml někde píše o tetí Antonii jako Florianově „vrchní parašutistce“. Nevíš, ž čeho na ni mohl mít takovou pifku? Dlouho si s ní přitom dopisoval a ona v ve svých písemných projevech prokazovala mimořádný odhad a cit.
Měla takovou trochu velitelskou povahu, určitě k tomu měla sklony. Ale jinak udělala spoustu práce, byla velice inteligentní, měla jen prudší povahu. Patrně mu někdy za něco vyčinila, a Deml jí to pak touto formou vrátil.
Za života pana Floriana to bylo mezi ním a otcem Jakubem všelijaké, ale vypravil se někdy Deml do Staré Říše po jeho smrti? Setkala jsi se s ním?
Já ne, ale hodně se s ním přátelil můj otec. Rodiče ho navštěvovali v Tasově, ale to bylo za dědečkova života, před jejich svatbou. Maminka tam občas pobývala u Pavly Kytlicové, i na delší dobu, na čtrnáct dní až na měsíc. Má z Tasova a okolí také několik obrázků.
Nedala by se z jejích obrazů udělat výstava?
Výstava už byla někdy před patnácti lety v Moravských Budějovicích a je zdokumentována. Obrazů a obrázků ale už moc nemáme. Hodně jich ze mě vymámili různí sběratelé. Ona i v pozdním stáří sem tam něco namalovala. Třeba našim holkám obrázky k prvnímu přijímání. Jsou velmi pěkné.
 
Před časem jsem mluvil s tvým strýcem
Václavem a on dost žehral na to, že se v rodině prý více prosazovala florianovská strana, kdežto stehlíkovská linie, rod tvé babicky, byl potlačován a upozaďován. Václav říkal, že tím od dětství trpěl. Chtěl po mně, abych o tom něco napsal, ale měl jsem pocit, že mnou chce manipulovat.
To je možné, on to tak vnímal. On byl nejmladší, a jeho otec, když zestárl, už neměl tak pevnou ruku. Václav se pořád pokoušel o nějakou vzpouru. Ale bábička, ta nebyla nikdy nijak upozaděná, ona byla naprosto svobodná. Byla tichá, ale přesto tam všechno řídila ona. Bez ní by nic nezvládali. A hlavně její manžel by bez ní byl nemožnej.
On si prý neuměl ani umíchat vajíčka.
To je pravda. Ale v ní měl velkou oporu. Z hostí si toho nikdo nevšiml, ale ona tam byla nenahraditelná. Můj otec o ní prohlásil, že byla jako hřídel u kola.To se poznalo tehdy, když ve dvaašedesátém roce zemřela. Tehdy jsem už byla v Praze. Ale v neděli krátce před jejím odchodem jsem ještě stihla přijet a mohla jsem se s ní rozloučit. Už jen ležela, přitáhla mě k sobě a udělala mi na čelo křížek. Po její smrti se všechno začalo pozvolna rozpadat, syn Josef se odstěhoval ke své ženě, také Jan se osamostatnil. Všichni se i nadále snášeli, ale nebylo to tam jako za jejího života.
Přežila svého muže o dvacet let.
Když se narodil Václav, byla úplně vysílená. A o Václavovi si všichni mysleli, že nebude dlouho naživu. Při narození měl hodně pod váhu a celé dětství prostonal. S dědečkem to však vypadalo tak, že by si přál ještě další děti. Ale lékař mu to zakázal. Řekl mu, že už další děti mít nesmějí, jinak že ona umře. Bábička to někde tajně poslouchala, a potom se hlasitě rozesmála. Když za ní její manžel přišel, tak se jen smála a smála. A bylo to právě kvůli tomu, že už nesměli mít další děti.
Jeden z Florianových synů zemřel mladý.
To byl Jáchym. Jemu bylo třiatřicet. Narodil se mezi Josefem a Michaelem. Umřel v roce 1945. Byl ročník 1922, Josef 1920, Jan 1921. Opravdu se rodilo jedno dítě za druhým. Jáchyma si pamatuji jen ležícího v rakvi. Vždycky se tomu divím a pohoršuje mě to, když se dětem zakazuje dívat se na mrtvé. Mám docela dobré vzpomínky na své mrtvé, všechny jsem viděla v rakvi, kromě strýce Michaela. Ten zemřel v nemocnici. Ale nejsilnější vzpomínku mám hlavně na Jáchyma. Byly mi teprve dva roky a všechno si vybavuji úplně přesně. Rakev se zemřelým byla v knihovně, všude bylo plno květin a on se tvářil krásně, pokojně. Někde mám ještě fotky.
Na obraze od tvé maminky leží také člověk v rakvi.
Ale to není Jáchym. Byl to příznivec Dobrého díla z Pelhřimova, kritik Vladimír J. Průša. Obrázek je z jeho pohřbu. Ale ještě k Jáchymovi. Vymkl si ruku v rameni, když mu bylo čtrnáct let a když skákali někde po nějakých kládách. Od maminky vím, že mu včas nezavolali doktora. Dům byl přitom plný lidí, hostů. A z toho zranění se mu zhroutila páteř, takže byl hrbatý.
On prý zůstával pořád doma. Čím se zabýval?
Jáchym pěkně kreslil. A dělal také linoryty.
Zůstalo něco po něm, nějaké obrázky?
Pár obrázků, mám od něho namalovaného ledňáčka.
Proč tvoje maminka zanechala tak brzy svého malování a svůj výrazný malířský talent v sobě potlačovala?
Nemyslím, že ho potlačovala, měla ho v sobě pořád, ale když se provdala, neměla na malování už tolik času. Významnou roli sehrál vliv mého otce, který byl akademickým malířem a dost jí do jejího malování mluvil, což těžce snášela. Když bydleli po svatbě v roce 1938 v Praze, tak ji dokonce zapsal do kurzu kreslení, který vedl Emanuel Frynta. Chodila tam hodně nerada.
On ji zapsal do kurzu, aby se naučila kreslit?
To víš, umprumák. Byla s ním v té Praze úplně sama a nedokázala tomu tehdy ještě odporovat.
Stěžovala si na to někdy?
Ano. A potom, to už později, v padesátých letech, malovala obrazy na zakázku. Od farářů do kostela a tak. Bylo to taky dobré, ale na jejím malování bylo poznat, že se příliš snaží o realismus. A postrádalo to onu původní fantazii a rozlet. Její styl z mládí byl ten tam. Úplně ho tím školením pozbyla.
A když jsi začínala malovat ty, tobě do toho tatínek nemluvil?
Hned od začátku jsem si to nenechala líbit a vůbec jsem jeho námitky nebrala. Nanejvýš jsem byla ochotná se od něho naučit míchat barvy. Ale mluvit jsem si do ničeho nedala, protože jsem ho jednak znala a viděla jsem, jak to s maminkou dopadalo, ale především jsem to měla nějak zafixováno v podvědomí.
A měla jsi s ním velké spory?
Kvůli malování ani ne. Tam si dal říct hned a nekecal mi do toho. Jenom si vzpomínám - to už bylo po svatbě a Martina hned po ní zavřeli - že přišel za mnou do ateliéru, zrovna jsem malovala nějaký obraz, a on mi řekl: Ten Jirous tě celou převálcoval, i ty barvy ti převálcoval! Na to jsem mu jen odpověděla: Dělám, co můžu. Pak už nic nekomentoval.
V tvém životě hrálo důležitou roli havlíčkobrodské období.
To bylo zlomové období, šedesátá léta, a já jsem do Brodu přišla ve čtyřiašedesátém roce. Pracovala jsem na brodské psychiatrii, kde jsem s pacienty prováděla arteterapii.
Jak ses k té práci dostala?
Přes Zuzanu Renčovou, kamarádku od mládí, někdy od patnácti let. Seznámily jsme se tady, ve Staré Říši, přijela k nám se svou maminkou. Nedávno jsem našla lístek adresovaný Zuzaně, který jsem nakonec neodeslala, psaný v době, kdy se vdávala za svého pozdějšího muže Jaroslava Nováka. Je na něm: Zuzanko nevdávej se ještě, es lebe die Freiheit! Ale nebylo to nic platné.
Když jsi pracovala v Brodě určitě ses často dostala do Petrkova k Reynkům.
K nim jsem jezdila už mnohem dřív, v dětství s tetou Evou, která se přátelila s paní Reynkovou, tedy se Suzanne Renaudovou. Mně se hlavně moc líbilo, jak vypadala. Měla přes sebe krajkový pléd a vždycky nás už vyhlížela z okna a vítala nás. Byly s Evou dobré přítelkyně, kvůli tomu se také teta učila francouzštinu a paní Renaudová jí s ní pomáhala už v době, když tu Reynkovi za války bydleli. Vím jen z vyprávění, že při náletech na konci války jsem se s klukama Reynkovýma schovávala v krytu ve sklepě pod horním domem. Ale Daník si to pamatuje, říkal, že mě vždycky choval na rukou. Když jsme s Evou jezdily do Petrkova, býval doma jen Jiří, Daniel byl většinou v práci.
Máš z těch dětských návštěv v paměti více paní Renaudovou. Pan Reynek býval více zalezlý?
Pamatuji si ho, jak seděl vždycky na nějaké sesli. A hlavně on vařil, když jsme tam byli.
Vařil dobře?
Myslím, že vařil výborně. Už si nepamatuji, co jsme jedli, ale vybavuji si ho, jak okrajoval brambory a dával je vařit. Seděl na stoličce, brambory okrajoval nožem, ne škrabkou, a dával si na tom záležet, pěkně s nožem jel a ze slupky udělal nepřerušovanou spirálu. Počínal si pečlivě, pěkně výtvarně. A potom nás zavedl do své poustevny na zahradě. Na zahradu mám také pěkné vzpomínky.
Hovořila jsi s ním, myslím později, také o svém malování?
To ne, ukazoval nám své obrázky, ale v těch padesátých a šedesátých letech jsem ještě nekreslila, začala jsem až dávno po maturitě, a to snad už pan Reynek nežil.
Ale mně o tobě říkal už někdy na konci šedesátých let Karel Křepelka, který tě potkal právě v Petrkově, že maluješ.
To je možné, mám to asi nějak zpřeházené. Ale že bych o svém malování mluvila s panem Reynkem, tak to asi ne. Neodvážila bych se.
Arteterapii v Brodě na psychiatrii ti zařídila Zuzana Renčová?
Ona ji tam dělala přede mnou a chtěla odtamtud odejít, asi kvůli svým rodičům, kterým vadilo, že tam bylo podle nich příliš nemravné prostředí.
Asi to bylo kvůli primáři Bílému, který měl pověst zpustlíka.
V té době jsem sháněla práci, předtím jsem po maturitě vystřídala několik zaměstnání. Měla jsem bláznivý nápad, že budu studovat návrhářství na Umprum, ale nevzali mě. Tátův spolužák, který tam učil, mi doporučil, abych šla napřed do praxe. Moje praxe spočívala v tom, že jsem prodávala v prodejně nábytku na Břevnově. Nebylo to k ničemu, vrátila jsem se domů. Ale pak se nějak přihodilo, že mě Zuzana pozvala do Violy v Praze, kde jsem se seznámila s tím ředitelem Bílým, který mi nabídl místo po Zuzaně. A na podzim 1964 jsem tam nastoupila jako arteterapeutka.
A dalo se něco dělat s pacienty?
Bylo to úplně jednoduché. Ráno jsem obešla oddělení a ptala jsem se, kdo by chtěl jít malovat. Odvedla jsem je do místnosti, kterou jsme měli vyhrazenou, a strávila jsem s nimi dopoledne. Rozdala jsem jim papíry, barvy a pastelky a oni malovali.
Bavilo je to?
Někteří i dobře malovali. Nějaká paní Doubravová, chronická pacientka, která tam byla třicet let se schizofrenií, dělala nádherné krajiny, něco podobného jako Rousseau. Někde mám její obrázky schované. Vzpomínám i na jednu babičku, babku Sojkovou, ochotnou a čipernou. Ta kreslila samé slepice. Pokreslila celý papír jenom slepicemi a někdy také kuřátky. Utíkaly jí vždycky z papíru, musela jsem jí stále podkládat další papír, aby nekreslila po stole. V Brodě jsem vydržela skoro dva roky, udělala jsem si sanitářský kurs pro psychiatrické léčebny. Potom jsem šla pracovat do Bohnic, protože jsem se chtěla dostat do Prahy.
Utkvělo ti v paměti něco z toho, co říkala paní Renaudová?
Vybavuje se mi jen to, jak říká, že když jde pan Reynek spát, ona vstává, a že jsou tedy jak slunce a měsíc. Ona si povídala hlavně s Evou, myslím, že se jí také dost svěřovala. Atmosféra domu Reynkových byla pěkná a milá. Myslím, že si spolu dobře rozuměli a že se měli rádi. Když Reynkovi bydleli ve Staré Říši, byla paní Renaudová ve zdejším vesnickém prostředí hodně nápadná. Když šli do kostela, ženské o ní říkali: To je ale parádnice, tahleta, co je u těch Floriánů! A maminka na to odpověděla: Ona není žádná parádnice, to je velká dáma, to je dcera francouzského generála! Takhle to řekla některé z tetek na městečku. Říkala, že měla radost, že se jí to podařilo tak zveršovat.

Společně s výchovou a vzděláním ti v rodině byla předáni i katolická víra. Jak ses v dětství i později vyrovnávala se světem, s často nepříznivým prostředím?
Víru jsem od dětství přijímala jako něco základního, samozřejmého. Byl to můj svět. Velké trápení nastalo až poté, co jsem začala v devětačtyřicátém roce chodit do školy. Horší rok to snad ani nemohl být. Maminka do veřejné školy nikdy nechodila, takže o ní nic nevěděla. Nemohla nijak pomoci nebo poradit. Nejvíc to odnesl můj o čtyři roky starší bratr. Otec měl představu, že bude všechno dělat jako starej Florian a nechtěl bratra vůbec posílat do školy. Tehdy to zákony ještě umožňovaly. Takže bratr byl doma, učit ho přicházela učitelka.
Učila později i tebe?
Naštěstí ne, jenom si ji pamatuju. Bratr musel i tak chodit do školy dělat zkoušky. Učení se mu úplně zhnusilo. Takhle absolvoval první třídu. Do druhé třídy, když se změnily zákony, musel do školy. A učení ho nikdy už nezačalo bavit. Byl to inteligentní kluk, ale školu mu naprosto zprotivili, ve třetí třídě propadl. I později, po škole, měl těžký život. Myslím, že právě jeho florianovská výchova nejvíc poznamenala.
Měl jsem za to, že když tvoje maminka odešla za tatínkem, tak florianovský vliv právě v tomto směru pominul.
Otec bral svého tchána velice vážně, měl ho rád, dědeček byl pro něj autorita, měl ho opravdu ve velké úctě. Vážil si ho a chtěl setrvat v jeho duchu.
Josef Florian byl velký duch a prošel hlubokým myšlenkovým vývojem, v analogii víry, v ortodoxii. Josef Florian v roce 1907 byl někdo jiný než Josef Florian v roce 1937. Jeho nejbližší okolí jako by někde zamrzlo v těch počátcích.
Na tom měl dost viny on sám, protože ti moji strejci potřebovali jít trochu do světa. Zůstali trčet tam na tom kopci a nebyli vůbec s ničím konfrontovaní. S výjimkou Metoděje, na němž bylo znát, že byl v Praze, kde dělal varhaníka na Břevnově u Sv. Markéty. Měl přehled o světě, věděl, kde žije. Oni si pořád mysleli, že jsou ze všech nejchytřejší. To je zjednodušeně řečeno, ale oni skutečně museli vždy mít pravdu. Bylo to tím, že nechodili do normální školy. Nikdo jim neodporoval a oni se utvrzovali v tom, že to, co dělají, je to pravé. Studovali a bádali, byli vzdělaní. Strýc Gabriel toho nastudoval skutečně moc, ale v tom podstatném mu to nebylo k ničemu.
Mne odrazoval jeho, ale nejen jeho, podivínsky naježený vztah ke světu. ostražitost je na cestě k moudrosti nezbytná, tohle však byla apriorní naježenost.
Začátek moudrosti spočívá v tom, že se necháme poučit. Ale oni věděli, že to vždy vědí nejlíp. Dědeček měl naprosto světový rozhled a věděl, co se děje ve světě, v umění, v literatuře. Bylo podivuhodné, jak ve své době získával všechny informace. Měl o všechno velký zájem, mluvil s mnoha vzdělanými lidmi. Jeho synové se zakopali v takové podivné zabedněnosti.
Lidé často podle dědiců soudí o tom, co tvoří základ dědictví.
Josef Florian představoval jinou úroveň, všechno, co dělal, mělo úplně jinej švunk a odpich. Nebyl žádná zkamenělina.
Četla jsi knihy z Dobrého díla, některé nebo všechny?
Všechny ne. Ale přečetla jsem celého Léona Bloye, ovšem až později, z vlastní iniciativy, nikdo mě do toho nenutil.V tom, abych si toho přečetla víc, mě podporoval především můj otec, brzy jsem také četla Chestertona. Teta Marta mi také od dětství předčítala, například knihu Můj Flos Sanctorum od Josého Severiana de Rezendeho. Je to krásná kniha, i krásně udělaná.
Kdo tě v dětství vzdělával ve víře?
V té mě vychovávala nejvíc teta Marta, maminka také, ale ta na to neměla tolik času. Teta mne poučovala ve věcech víry a připravila mě také k prvnímu přijímání. To vyučování jsem vůbec nevnímala jako přísně ukládanou nepříjemnou povinnost, ale byl tu přece jeden stín, doma mě nepouštěli do školy v zasvěcené svátky v týdnu, které stát nesvětil. Z toho jsem nakonec dostala úplnou neurózu, protože mi bylo v onen den vždycky zle. Měla jsem z toho těžké trauma.
A co na to škola?
Ve škole to bylo úplně nemožné. Ředitel byl obyčejný kariérista. Za války byl ve Vlajce, pak se dal ke komunistům. Ustavičně mě zesměšňoval před celou třídou, říkal, že jsem svíčková bába a tak mě i oslovoval. Navíc jsem jako jediná nebyla v Pionýru. Když jsem z toho všeho onemocněla se žlučníkem, místní doktor našim domluvil, a tak mě někdy od páté třídy už do školy ve svátky pouštěli. Potom mi už jenom schovávali aktovku, abych nemohla odejít. To se stalo jen párkrát, pak to maminka zatrhla. Bylo jí mě líto, protože cítila, jak mě to trýzní. Oni si seděli v klidu doma, pak šli pěkně do kostela, a já z toho měla takový nervák. V padesátých letech to nebyla žádná legrace.
Mohlo se stát, že by vás, jako děti, rodičům komunisté odebrali na převýchovu.
Bylo velké štěstí a ochrana Boží, že nakonec vše dopadlo ještě poměrně dobře. Svou roli hrál ten fakt, že si můj otec v těch padesátých letech vůbec nedovedl představit, že komunistický režim potrvá tak dlouho. Tehdy ještě měl vlastní restaurátorskou skupinu v Brně, opravovali především kostely, například U Jezuitů. Tehdy také mohl ještě brát učedníky. Vzal si tehdy k sobě našeho Jakuba, že se u něj vyučí a že potom bude restaurovat s ním. Nakonec tatínkovi restaurátorskou živnost zatrhli a on musel skupinu rozpustit. Jakub zůstal úplně bez jakéhokoliv vzdělání a kvalifikace. Nakonec se dostal na scestí: otec ho nechal v Brně samotného, on se dal dohromady s nějakou partou a vykrádali auta. Bylo to někdy koncem padesátých let, teď už to nevím přesně, ale tehdy jsem chodila do školy v Telči. Byl i souzen, ale vzhledem k mladistvému věku dostal jen podmínku. Strávil tři měsíce ve vazbě, ale nějak se vzpamatoval a dělal ve fabrice někde v Líšni. Později si našel místo v divadle u Mrštíků, kde dělal osvětlovače, a po večerech se vyučil elektrikářem. V divadle byl až do roku 1968, kdy odjel do Německa, kde nakonec zůstal. A dobře udělal, nedivila jsem se mu. Z počátku to tam měl těžké, ale sehnal si nakonec místo v televizi, jezdil po světě a vydělával i slušné peníze. Teď žije v Řecku. Se ženou postavili na Peloponésu u moře rekreační chalupu a na penzi se tam přestěhovali natrvalo. Teď jsou u Řeků krajně neoblíbeni: země je v těžké krizi, ale jich se to jako „zazobaných“ Němců netýká.
***
Kdy jste se seznámili s Ivanem Martinem Jirousem?
Až v roce 1972 v pražské hospodě U zpěváčků. Brzy potom ho zavřeli s Evženem Brikciem, Jardou Kořánem a Jiřím Daníčkem. To je známý případ. Vzali jsme se v roce 1976. Brzy nato ho zavřeli kvůli Plastikům.
Co pro tebe život s ním znamenal?
Byla to nejdůležitější věc v mém životě a já jsem za to velice vděčná. I když byl pořád zavřený nebo někde jinde, byla to pořád hlava naší rodiny. Po jeho smrti se s novou situací člověk těžko vyrovnává. Myslím, že by se mu líbil jeho vlastní pohřeb, že nějak podobně by si ho sám i vymyslel, ale vlastní pohřeb si člověk nevymýšlí. Mně dlouho všechno připadalo jako v nějakém snu. Jako neuvěřitelné fantastické dění z nějakého filmu. Jako lidové povstání nebo něco podobného. A byli z toho překvapení i karmelitáni v Kostelním Vydří, takový nával lidstva nečekali. Věc s tím procesím zorganizoval Petr Placák. Kdysi dávno, někdy už v osmdesátých letech, šel s Magorem a několika přáteli pěšky do Vydří na pouť. Tady sebrali ještě víc lidí, bylo jich celkem asi deset, měli korouhev a šli pěšky. A právě na to si Petr vzpomněl a procesí zorganizoval. Sjelo se z Prahy hodně lidí, a Vojta Pokorný, který má rodiče ze Staré Říše, náš a Petrův kamarád, se starostou domluvil, že mohli všichni před pohřbem přespat v tělocvičně, Ráno pak vyrazili s korouhví, kterou jim půjčil náš zdejší celfotr, který vodí všechna procesí, a protože se bál, aby mu s tou korouhví nic nevyvedli, šel s nimi. Celou cestu je pak pěkně káznil: Teď bude ticho, budeme se modlit, a tak.
Máš s Ivanem dvě dcery. Čeho je v nich víe, florianovských, staroříšských vloh, nebo Magorových genů?
Ivan znal Starou Říši dávno předtím, než jsme se poznali. Věci z Dobrého díla si v mládí opisoval, protože už nebyly k sehnání, a měl také fenomenální paměť. Řekla bych, že starší dcera Františka je více florianovská. Měla nedávno přednášku o Teilhardovi de Chardin v Křesťanské akademii v Třeboni. Píše o něm doktorskou práci.
Pan Florian by měl radost. Bez ironie.
Marta je dost po tátovi. Je hodně rasantní, i když to tak nevypadá, a píše pěkné básně.
Života s Magorem nelituješ?
Naopak, jsem za něj vděčná.

Ve Staré Říši 15. května 2012
(Vyšlo v revue Kontexty 3/2012.)

© 2012, juliana-jirousova.cz